Obecnický zpravodaj – Březen 2018

Když zadují březnové větry, vezměte sobě silné svetry, až v létě je poté svlékněte, před zrakem hezkého děvčete. Tam někde na loukách na mezi, oba stanete se vítězi. Nad chladem či nad láskou, což jest ovšem otázkou na kterou nemám odpovědi. Jó, to asi jen tam nahoře vědí. Já vím, moje březnové rozjímání nad větrem, který se přehnal Evropou i brdskými hvozdy je podivné. I u nás v ordinaci u sestřičky jedna paní povídala, že ten pan Svoboda je trochu zvláštní. On se prý chodí nabíjet mezi stromy do lesa. Něco na tom je a pak se divte. Ten fičák opravdu nadělal všude paseky až až. O větru, o tom jak je nebezpečný pro nás, pro chlapy, jsem kdysi napsal vjerš. Měli jsme na parcele od sousedů zděděnou dřevěnou kadibudku. V ní jsem vyryl svůj zážitek na dveře: „Mezi prkny vítr slalom kroutí, dveře skřípou, ideál se hroutí. Sprostý vítr, co osahává hýždě, jen tak mimoděk při slalomové jízdě. Hulvát, o síle šedesáti metrů, jeden z těch nejsprostějších větrů. Vítr, co nechápe života podstaty. Vítr, co způsobil mi prochlazení prostaty.“ Možná už jsem někdy tento vjerš použil, ale teď se mi hodil k povídání o větrech, které jsou mužům nebezpečné. Ženám ne. Jenže vichr, který se hnal od západu při masopustním veselí, byl ženám velmi nebezpečný. Sukénky nadzvedával, zanášel biatlonové střely i badmintonové míčky, a v olympijském bazénu zvedal ohromné vlny, které málem plavkyním strhávaly plavky a vyhazovaly je ven z bazénu. Krasobruslařka při zvedačce skoro odletěla ke Lhotě, roztleskávačkám jamajského bobu ulétly střapaté pompony a smažily se spolu s jitrnicemi na kamnech. Jenom díky přistavenému kamionu, za což moc děkujeme, se tohle všechno nestalo. Prostě kdo nebyl, nezažil a neviděl. Jinak toho větry moc nezpůsobily. Až druhý den po masopustu, ale to bylo po jitrnicích a kroupách v prdelačce. Počkejte, teď jsem si vzpomněl. Včera šla manželka vynést koš, ale nemohla popelnici najít. Vítr ji odstěhoval k sousedům až k plotu. S problémy ji odvlekla nazpátek pod stříšku, a když se vrátila domů, prohlásila: „Tam je takový vichr, že jsi málem o mne přišel, jen taktak jsem se udržela, aby mě neodnesl.“ Měl jsem na jazyku takovou připomínku. Ještě že jsem ji neřekl, asi bych letěl ven z baráku rychle jako vítr. No, kluci vám to lehce naznačím. Šlo o ty, no…, jak se blíží…, jo a taky… o košťata. Ale doma raději nic neříkejte, vždyť víte, jak je venku… na větru. bs