Je teplé červnové odpoledne, sluníčko se dere trošku na svět, podporované lehkým větříkem, a já sedím uprostřed lesa v hledišti lesního divadla a mám zavřené oči. Ze všech stran zaznívá ptačí křik a zpěv, jen hodně z dálky je slyšet tlumený šum civilizace. Zmocňuje se mne pozitivní energie tohoto krásného místa a hlavou probíhají v klidu a pomalu myšlenky jedna za druhou. Stal se ze mne divák a posluchač. Přede mnou se odehrává děj letošní hry, slyším zedníka Saturnina Brambora jak se dohaduje se svou ženou Aurélií, Pepička vede milostný dialog s vorařem Frantíkem, objevují se i další postavy a já se mezi nimi motám coby vulgo doktor Frkoslav Angrešt.

„Doktor, jo doktor, kdybych tak byl doktorem. Třiadvacet let mi tak každý říkal, až te si na mne vzpomněli. Cožpak vězí moudrost v titulu? Lid má ke mně důvěru.“ Když vidím u nás ten frmol, snad bych ani ten titul nechtěl. Já si lidí s titulem vážím zrovna jako těch bez titulu. Znáte mne, občas si funkce a tituly přiděluji sám, ředitel manažer gynekolog amatér nebo tuhle jsem vymyslel nový titul ŽUDr. – životního umění doktor. „Však mne znáte a budete-li mých služeb potřebovat, neváhejte a zavolejte. Doktor Angrešt se dostaví.“ No, ono se to divadlo vrazilo do hlavy nejenom mně. Já mám navíc ještě nectnost dráždit manželku nějakou replikou z role. Tuhle jsme jeli autem do práce a já jí říkám: „Mám pro tebe novinu, Václav Dvořák se vrátí nejbližším vlakem.“ Bylo ticho. Hezkou chvíli jí to šrotovalo v hlavě: „Václav?“. Odpověděl jsem jí zase rolí: „Jo, Václav a jestli se vlak nezpozdí, jak se obvykle stává, může každou chvíli být tady.“ Vtom jí to došlo: „Asi tě brzy kopnu, já tu přemýšlím, který Václav z příbuzenstva se jmenuje Dvořák a proč by měl přijet.“ Ale kopat se nemá, že? To by byl faul. Stačí, že se kopou každý den na Euru v televizi. Podle toho, jak budou naši borci hrát, budeme brzy národ jednotný nebo naopak rozhádaný, jako po volbách. I když nepostoupíme, přimlouvám se za tu jednotu, by nám to politici v čele s prezidentem asi nedovolí. Ale já si dovolím jeden postřeh z minulého víkendu. Při návštěvě Karlových Varů mne opustila národní hrdost. Ocitl jsem se v Rusku. Všude po Varech ruské nápisy, ruština zněla ze všech koutů, obchodů, restaurací… Ještě že v našem hotelu mluvila sympatická recepční česky (jen s malým ruským přízvukem). Od školních let mám k ruštině trochu nechu, ani už ji moc neumím. Ale jak je vůbec možné, aby Čechách musel mít člověk při čtení nápisů na obchodech v ruce rusko-český slovník a vysvětlivky azbuky? Tahle myšlenka mně právě probíhala hlavou v lesním divadle na Skalce, když se ozvalo: „Co tady chrníš, tak je dneska ta zkouška nebo ne?“ bs

Ke stažení Obecnicky-zpravodaj_6-2016