Prázdniny se nám dostaly do druhé poloviny, ty letošní nazývám prázdninami zapomnění. Školáci zapomínají na školu, my o dovolené zapomínáme na práci, někteří z nás však zapomenout nedokážou. Já ovšem zapomínám kde co, a na kde co. Já dokonce i ztrácím. Začalo to před prázdninami. Jdu zaplatit opravenou sekačku, u pultu zjišťuji, že nemám čím. Peněženka se vším v trapu. Vrátil jsem se pro peníze do Obecnice a jel znova do Mountfieldu zaplatit. Odpoledne volá kamarád Pepa, jestli vím, kde je peněženka. Prý ji někdo našel asi na nádraží a je na městské policii. Přivezl mi ji známý na zkoušku na Skalku. Byly v ní všechny doklady i karty, dokonce jedna tisícovka. Nálezné si nálezce vybral z tajného fondu, co jsem měl ukrytý v jedné přihrádce. Za týden zjišťuji, že nemám telefon. Naposled se hlásil z domova, ale je vybitý. Prohledali jsme dům, auto dvakrát a nic. Musel jsem kvůli bance koupit jiný. O prázdninách, když jsme byli na kolech, volá v půl jedné v noci syn: „Mám radostnou zprávu, našel jsem v tvém půjčeném autě telefon.“ Zas to dobře dopadlo. Teď mám dva. Taky jsme se vypravili s příbramskými vnoučaty k moři do Bulharska. Když se mě po odbavení manželka zeptala, kde mám svůj příruční kufr, pokrčil jsem rameny. Vrátili se s vnukem Mikulášem k odbavení a kufr chudák stál před odbavovacím rámem. Ještě, že si nemysleli celníci, že je v něm bomba. Druhý den v hotelu se jdu na recepci zeptat na heslo k wifi, paní na mě koukla a ptá se: „Svoboda?“ Kývl jsem. Vyndala z pod pultu moji peněženku s občankou a platební kartou. To jsem zíral. Když jsme poslední den balili domů, Eva prohlásila, že asi večer nechala v restauraci u bazénu tašku s pasy a penězi. Budeme volat na ambasádu? Zase to skončilo dobře, byla na recepci. Tak to jsou ty moje prázdniny zapomnění. Ještě čekám, co se bude dít dál dokonce srpna. Vy si přátelé užijte konec prázdnin bez zapomnění nebo alespoň se šťastnými nálezy a slunečné dny třeba na Maltě u moře a písku, raději než na maltě a písku u domu. bs