Obecnický zpravodaj Leden 2017
Moje lednové úvodníky obsahují vždy různá předsevzetí do nastávajícího roku. Většinou jsou neuskutečnitelná z různých důvodů. Tím nejhlavnějším je moje slabá vůle, proto jsem se rozhodl do nového roku určovat pro sebe úkoly (chcete-li předsevzetí), u kterých vím, že se nemusím moc snažit o jejich uskutečnění. Tak například jedním z příkladů jsou práce na záchodě. Tím nemyslím konání potřeby, ale úkony následující. Splachování mísy a zhasínání světla. Jako pomocný projekt jsem si vytvořil na čtvrtku nápis a nalepil jej na dveře záchodu: „Troubo, spláchni a zhasni“. Chvíli jsem na výtvor zíral a uvědomil si, jak se bude cítit návštěvník, který si u nás odskočí pronásledován nutkáním po vypitém čaji. Asi by se k nám příště netěšil. Také mne napadlo, co bych říkal manželce, když se vracíváme pozdě večer z „večerní procházky“ a na záchodě se krásně svítí. Vždycky jsem prohlašoval: „Zase ten děda Franta zapomněl zhasnout“. Ta hláška se u nás ujala do dnešních časů, i když děda už na nás shlíží tam shůry. Tohle předsevzetí jsem vyřešil jinak. Vždy když jdu konat, celou dobu si opakuji: „Spláchnout, zhasnout…!“ Většinou se to povede. Další skoro úspěšné předsevzetí: „Nebudu jíst vnoučatům čokolády a jiné dobroty, které jim babička kupuje k nám domů.“ To je jednoduché, daří se mi to plnit… když babička nenakoupí. Splnitelným úkolem do nového roku je slib, že pojedu na plánované akce, jako jsou například hory. To se mi daří splnit skoro vždy, pokud onemocním, nesplnění je omluvitelné. Ale dost už bylo „předsevzetích“.
Například hory už mám splněné, na lyžích už jsme byli a dokonce i s dobrodružstvím. Začalo to tím, že manželka chvátala na Štědrý den po schodech vzít „důležitý“ telefon a prasklo jí v koleně (to naše teta volala, že našla kapří šupinu, kterou jsme jí poslali). A ještě na Štědrý den návštěva ochotného a hodného obecnického ortopeda, v den odjezdu na hory dvakrát cesta do Hořovic, jednou do Berouna, do lékárny pro kvalitní ortézu a večer hurá do Rakous. Tam jsme lyžovali velmi opatrně, i přesto Evinu složily na sjezdovce nějaké dívčiny, ale koleno vydrželo. Zrada přišla se špatně zapnutou botou do vázání, po vypnutí lyže neřízený pád… „Já mám asi vyhozené rameno, sundám si bundu a srovnej to s tím druhým, jestli je fakt vykloubené.“ Štěstí v neštěstí. Když svlékala bundu, hlavice skočila zpět do jamky. No hlavně, aby se to doktor o doktorce nedozvěděl ☺. Na doktorku si nedávno hrála naše vnučka Malvína a měřila mi teplotu a tlak, když jsem byl hlídacím dědečkem. Také mi koukala takovým tím kukátkem do ucha. Ptám se jí: „Tak co pani doktorko, dobrý?“ Pohlédla na mne a prohlásila:„Máš tam nějakej boldel.“ Nejspíš mi viděla až do mozku.
bs