Tak nám trochu přituhlo, pomalu je každý den znát, že se blíží zimní období. Pokud neparkujeme v garážích, musíme ráno škrábat okna u svých miláčků, také již dávat pozor na silnicích, kde to začíná klouzat. Bude potřeba tužit svalstvo, co nevidět napadne sníh a začnou starosti s jeho odklízením. Abych jen nestrašil zimními starostmi a krutou prací, určitě na nás čekají i zimní radovánky. Já také začnu hledat brusle, hokejku, sáňky a lyže. Když jsem se tak nějak zamyslel, zůstanu nejspíš jen u sáněk. Vnoučat nějak přibývá, budu asi chodit sáňkovat. Na různé boby nebo podzadelníky, či jak se jmenují takové ty plastové lopatky, tak na ně já už nemám. Jsou nebezpečné pro prostatu a už bych jen tak lehce ze země nevstal. Přenechám zmíněné radovánky jejich rodičům. Kouknul jsem pro zajímavost, o čem jsem psal před deseti a před dvaceti lety do našeho Obecnického zpravodaje. Objevilo se, že počasí bylo skoro stejné, tenkrát jsem se rozepsal o tom, jak se začínají bělat okolní kopce a z komínů se kouří čím dál víc, a že jsme se snad dobře připravili na sníh, mráz, fujavice nebo na bláto, déšť a mlhy. A také o tom, že česká politická garnitura národu dobrý příklad nedává, zleva ani zprava. Spíš morální políčky na obě tváře. To bylo před dvaceti lety, a jako by se toho moc nezměnilo, že? Před deseti lety jsem psal o naší návštěvě na Madeiře. Tak tam bych se chtěl někdy ještě podívat. Ale vždyť u nás je také krásně, stačí si přečíst zážitky z vandrbuchu Martina Párka Jarolímka ve Zpravodaji. Jak už jsem zmínil, zimní výzdoba brdské krajiny, která se nám v nejbližší době ukáže, v nás probudí touhu vyrazit někam do přírody. Zase nás oslní stříbrné koruny stromů, budeme se kochat nad bludišti zvířecích stop i obdivovat krásu bublající vody mezi lesklými kousky ledu v brdských potůčcích. Třeba nás ta krása zláká a obujeme běžky nebo sněžnice a vyrazíme za tím vším do Brd. Nebo až na Šumavu. Mně se vrátila vzpomínka na to, jak jsem na běžkách pobíhal v šumavských hvozdech s naší jezevčicí Sentou, doprovázen kamarádem Karlem, který s sebou měl svého Kubíka. Psa, kterého kdysi nalezl odloženého v popelnici. Sentu jsem míval připnutou na vytahovacím vodítku. Vešla se akorát do stopy a hrozně ráda běhala jako první. Jednou jsem si všiml, že u rozcestníku stojí skupinka běžkařů. Protože stopa byla v mírném dolíku, na moji jezevčici neviděli, napadlo mne udělat si z nich legraci. Rozběhl jsem se rychleji a na Sentu jsem začal hlasitě volat: „Gou, gou…“. Běžkaři zpozorněli, čekali že u nich vyběhne na řemeni nějaký krásný hasky nebo malamut. Najednou se před nimi ve stopě objevil jezevčík a za ním já. Okamžitě se váleli po zemi smíchy. Povedlo se. Přeji všem, aby se zimní období letos také povedlo. Hurá za zimou: „Gou, gou, gou.“ bs

Ke stažení: Obecnický zpravodaj Listopad 2018