Prosincové počasí v Brdech začíná trochu studit. Přituhlo. Ono se vlastně neděje nic zvláštního, v prosinci bývá zima normální, většinou i napadne sníh. Zrovna na zemi neleží a stromy ještě nemají slušivé bílé čepice, ale co není se může rychle změnit i při psaní mého úvodníku. Ale co napadlo a zrovna mne, je nějaká prosincová únava. Jestli ještě doznívá proběhlá nepříjemná chřipka nebo je to únava z letošního roku, sám nevím. Když se tak podobně cítíte, je třeba si pročistit hlavu procházkou po lese. Vyvětrat unavený mozek od každodenních informací, které se na nás hrnou z tisku, televize, internetu nebo od lidí v práci, doma či v hospodě. Na chvilku se odpoutáte, posloucháte chřupání suchých větviček, vítr ve větvích a najednou si uvědomíte, že se blíží čas vánoční. Vrátíte se domů, hlava srovnaná, na věnci hoří druhá adventní svíčka. Sednete do křesla a vzpomínáte. Jaké to bylo, když jste býval tak malý, jako jsou vaše vnoučata, jak to vypadalo o Vánocích, když vaše děti byly ještě dětmi, jaké to bude, až vy budete takový jako ty malé děti. Vracíme se přeci zpátky do dětství, že? Nedávno jsem četl kdesi, že známý milionář Steve Paul Jobs, (Apple…), který podlehl zákeřné nemoci, před smrtí v nemocnici řekl: „V tuto chvíli, když ležím na posteli nemocný, vzpomněl jsem si na celý svůj život a uvědomuji si, že veškeré mé uznání a bohatství, které mám, je vzhledem k blížící se smrti bezcenné. Můžete si najmout někoho, kdo pro vás řídí auto, kdo pro vás vydělává peníze, ale nemůžete najmout někoho, kdo za vás ponese nemoc. Jak stárneme, jsme chytřejší a pomalu si uvědomujeme, že hodinky za stovky i za statisíce ukazují stejnou dobu. Bez ohledu na to, zda řídíme auto v hodnotě stovek tisíc nebo milionů, silnice a vzdálenosti jsou stejné a dosáhneme stejného cíle. Nevychovávejte své děti, aby byly bohaté. Naučte je být šťastné, takže když vyrostou, budou znát hodnotu věcí, a ne jejich cenu. S jídlem zacházejte jako s léčivem, jinak léky budou vaše jídlo. Pokud chcete jít rychle, jděte sami! Ale pokud chcete jít daleko, jděte spolu někým druhým.“ Je ale čas vánoční a já chci ukončit úvodník trochu veseleji. Vyrazili jsme kouknout na vánoční atmosféru do Drážďan. Hned v Praze na Hlavním ztratila moje milá žena čepici, a to byl jen začátek. V Drážďanech, když odjel vlak, jsem zjistil, že můj mobil se rozhodl cestovat až do Hamburku. Pacholek. Dobrý člověk jej nalezl a dal stevardům v jídelním voze a manželka hbitě vytelefonovala, že jej druhý den ti dobří lidé vezmou z Hamburku do Prahy. Hezký dárek, že? Čepice se ale sama nevrátila, museli jsme koupit na trhu novou. V Drážďanech jsem si ještě vysloužil novou bundu, protože se mnou přestal spolupracovat zip na té, kterou jsem měl na sobě. No nakonec budou Vánoce, že? V závěru zájezdu se ještě oblíbená kniha mé ženy rozhodla pokračovat do Bratislavy, a tak musím stihnout ještě dárek pod stromeček. Přátelé, pokojné svátky vánoční, ve zdraví užívejte života a hlídejte si mobily, knihy, čepice a ty svoje. bs