Tak se nám o víkendu povedl krásný dědí podzim nebo, chcete li krásné babí léto. Sluníčko nám svítilo, prohřívalo kloubečky a svalíky. Mláďata a mírně zkušení lidičkové běhali po hřišti nebo po lese. Ba i někteří více a hodně zkušení doháněli v příjemném podzimním počasí jízdou na elektrokole svůj deficit sportování. Nebo tato schopná kategorie zkušených prolézala po kolenou houštiny našich Brd a využívala posledního záchvěvu houbového šílenství. Tam někde v lůnu hustých lesů se jeden druhému pletli do cesty a závistivě pohlíželi do košíků, občas se sráželi i s cyklisty, ale to se stávalo jen při přebíhání cesty do jiného houští. Doufejme, že strážci CHKO Brdy budou stále tolerantní k houbařícím jako byli vojáci. Zatím patříme mezi houbařské velmoci zrovna jako Poláci nebo Rusové. Já sice, jak už jsem několikrát zmiňoval, zrovna houbař nejsem, ale ostatní mne mají rádi protože chodím po lese místy, kde rostou a nezakopávám o ně. Tím pádem v lese houby zůstávají pro druhé. Ale pravdou je, že je mám houby rád v jakékoliv upraveném stadiu. Na talíři.

V minulém podzimním úvodníku jsem se zmiňoval o knize Wilhelma Schmida Umění stárnout (Jak dosáhnout životní moudrosti). Říkal jsem si, jak sebe i čtenáře pobavím, až budu prezentovat myšlenky německého filosofa, ale nevím. Jinak to chápe filosof a jinak děd Božoj, že? Zaujala mne třeba jeho myšlenka, že ve stáří proděláváme stejný vývoj jako na počátku života, jenže v opačném směru. Odložili jsme pleny, a nyní se do nich zase balíme, někdo nás musí nakrmit, uložit a povozit na čerstvém vzduchu. Já vím, že se jedná o vážné věci, každý z nás by chtěl podzim života prožít co nejlépe a pokud možno s bližními a pokud možno ve stavu, kdy to půjde… Ale žijeme, i když to tak není. Já raději přejdu k filosofii děda Božoje. Většinou to vyjadřuji ve vjerších a o chlapech – „Jaké jsou naše stařecké chlouby? Přece prostata a klouby.“ No a jak to je s naší pamětí, to jsem vyjádřil kdysi také. „Ach, ta byla. Cimrmanovská ňadra dmoucí pro dědečky vševědoucí. Ach, ta byla. Než jsem si sáhl, já zapomněl, co jsem s nimi dělat chtěl.“ Mne samotného zatím trápí nejvíc paměť , spíš schopnost ukrývání, zakládání neboli ztrácení. Nevím jak vy, ale já už mám třetí svazek klíčů v posledních pěti letech. Nikdy se ty předešlé nenašly. Teď zrovna hledám neschopenku naší zaměstnankyně. Nejsem si jist zda jsem ji neskartoval. Kdo si to má pamatovat. I když si někdy říkám to samé, co naše vnouče mamince, když mu oznámila, že už musí domu. „Dobze, ale pěkne mi to sele.“ Když se ho ptala kde to slyšel, povídá: „Ty to zikáš tatínkovi.“ To mi připomnělo tu filosofii z knihy. Stejný vývoj jako na počátku života, jenže opačně. Taky mi to někdy „sele“. Tak doufám, že jste pochopili, že umění stárnout si musí vyřešit každý z nás podle svého. Hlavně a vás život „nesele.“

bs

Ke stažení: Obecnický zpravodaj 10 2017