Únor bílý, pole sílí, silničáři šílí, řidiči z ledovky jsou bílí, ale pro mne je to měsíc milý. Nemám ani tak radost ze sněhu nebo z ledovky na silnici, ani z úrody která vyroste na polích, ale narodil se nám další vnuk. František, krásné jméno mu vybrali rodičové. Před nedávnem se nám také narodil vnuk také s krásným jménem, tradičně od písmene M, které mu dali ze s dcerou. A já dědeček s „hosipem“ jsem sice věděl, že je to jméno od písmene em, a že je to jeden z trojice známých osobností. Když se mi někdo ptal, jakže se ten náš vnouček jmenuje, na prstech jsem vypočítával Pankrác, Servác a Bon…, no jo, ale to není od em. A nemyslíš náhodou ty tři krále Kašpara, Melichara a Baltazara. Ano správně, Melichar, ten začíná písmenem em. Ach ta paměť. On to bude dnes takový vnoučkovský úvodník. Minulou neděli jsme hlídali v Praze našeho Toníka, bratříčka čerstvě narozeného Frantíka. Zjistil jsem, že s tou pamětí je to u mne opravdu špatné. Obdivně jsem poslouchal babičku Evinu, jak sype z rukávu jednu pohádku za  druhou. Týden před tím jsem měl za úkol Tondovi vyprávět pohádky já. Vybral jsem si o Smolíčkovi. Pravda, tu znám, nedávno jsem si ji přečetl, protože jsem psal pro Bohoušovo dívadlo parodii o „Smolníčkovi“. Ovšem Toník jen vyvaloval oči, Smolíček se co chvíli změnil na Smolníčka zalepeného od smůly, chvíli to byl Budulínek, chvíli se jelen měnil v lišku. Probral jsem se, když jsem zachytil káravý pohled Tondovo maminky Evy. Rychle jsem raději tu slátaninu ukončil a jal se číst jinou pohádku z knížky.

Jemu se možná to vyprávění líbilo, je to totiž docela dobrý malý bavič. Nedávno jeli s maminkou tramvají, na jedné zastávce skoro tříletý Tonda nahlas vyhlásil: „Připravte si všichni vstupenky, přijde vás kontrolovat Policie“.Osazenstvo tramvaje zbystřilo. Na další zastávce se z místa, kde seděl náš bavič se ozvalo: „Kdo chce vystoupit, ať vystoupí, já jedu dál.“ To už bylo v tramvaji veselo. Ještě že, vystupoval s maminkou na další zastávce. Kdoví co by z něj vypadlo. Hlavně ,že se ví po kom to dítě roztomilé je. Tuhle neděli při zapíjení čerstvě narozeného Františka jsme s tatínkem Kubou a jeho kamarády seděli v jedné nejmenované pražské hospůdce. Obsluhovala nás servírka se obsáhlým a zajímavým tetováním na obou rukou. Zrovna jsem se otočil, když stála za mnou s pivem. „Fuj to jsem se lek‘, už jsem si myslel, že jde pro mne manželka.“ Servírka se zatvářila vyděšeně: „Ona snad vypadá jako já?“ Načež se ozvalo od jednoho z Kubových kamarádů: „To ne, ale má takové tetování jako vy.“ Hubu jsme si mohli smíchy roztrhnout. Tedy samozřejmě když odešla. Jsme slušňáci, né? A potom jsme Frantu řádně únorově zapili, aby byl zdravý, on i jeho maminka a vlastně všichni dobří lidé na světě. A vy také. bs

Ke stažení: Obecnický zpravodaj 2-2017