Stojím venku před domem, čekám až zafouká vítr a začne třást na zahradě větvemi na stromech. Možná si myslíte, že už mi hrabe, ale jen jsem si přečetl na internetu jednu pranostiku na únor. Bylo tam psáno, že fouká li na svatého Matěje vítr tak, že třese větvemi stromů, bude toho roku mnoho ovoce. No jo, jenže poté jsem koukl zase na internet a vyguglil jsem (jak se říká), že Matěje bude až dvacátého čtvrtého. Ono by to nemělo vadit, v druhé části téhle pranostiky bylo psáno, že nefoukáli vítr, není ještě nic ztraceno, protože pokud dospělí a děti jdou do sadu a s každým stromem zatřesou, také se urodí. Já vím, ono už mi opravdu někdy trochu hrabe, a to jsem zatím s hrablem letos moc nehrabal. Podle mého odhadu zase bude letos co pálit a sušit. Minule jsem psal, jak bychom se měli chovat v zimním provozu. Vzpomněl jsem si na to, když mi jeden známý vyprávěl, jak ve zprávách říkali, že by každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl mít s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo… ale že fakt vypadal ráno v autobuse jako blbec. Na to jsem mu já vyprávěl, jak jsem potkal nedávno u Milína člověka, který jel po silnici se psím spřežením. Zastavil jsem v Chrašticích u pumpy, kam on také dojel, a šel jsem se jej zeptat, jestli to není nebezpečné. Nebyl to Čech, tak jsem se jen lámanou angličtinou zeptal, jestli se mu v Čechách líbí. Odpověděl, že moc. Zvláště, jak máme v zimě upravené silnice. Prý jsou perfektně připraveny pro jeho sáně. Hehe, to je samozřejmě vtip, zaprvé neumím anglicky a přes Milín jsem se vracel z hor zpátky domů a žádné spřežení jsem nepotkal. Jenom ta silnice byla fakt pro sáně dobře upravená. Ale vždyť je normální zima, tak čemu se divíme. Co si vzpomínám, za našich mladých let se nikdo nedivil, že je hodně sněhu a silnice nejsou upravené. V té době jsme měli úplně jiné myšlenky. Nevím, jak to bylo na vesnici, my ve městě jsme lítali okolo Příbrami a dělali lumpárny. Naše častá výprava mířila za Baník, kde je dnes lesopark. V návějích jsme dlabali tunely a skákali do závějí jako magoři. Chvílemi to vypadalo jako Valentovy skoky na lyžích. A při návratu byla naše zábava chodit v řadě vedle sebe a u vchodových pootevřených dveří drcnout do řady tak, že poslední zaplachtil do baráku až na chodbu. Poté jsme za velkého řevu prchali pryč. Připomnělo mi to vtip, jak jde dědeček kolem domu a vidí malého kluka, který nemůže dosáhnout na zvonek. „Mám ti na ten zvonek zazvonit?“ ptá se děda. Kluk kývne, že jo. Děda zazvoní a kluk zařve: „A teď zdrháme dědo!“. Jo mládí. Když už jsme u toho humoru. Potkají se dvě sněhové vločky: „Kam letíš?“ „Do Tater, trochu si odpočinout. A ty?“ „Já do Prahy, vyvolat paniku.“ Přátelé neděste se sněhových vloček a než sáhnete na zvonek, zavažte si tkaničky. S rozvázanými se blbě utíká. bs