To jsme si užili, u moře, na horách, na kole, tělo svoje tužili, což jsme mu většinou celý rok dlužili. A na koho to neplatí, ten se o prázdninách také neztratí a třebas odpočinkem energii svému tělu navrátí. Návrat z časů prázdninových do pracovních procesů či do škol nás poté tolik nebolí. Podle sebe však soudím, jak koho, že? Tak nějak zjišuji, že u mne i návraty po čase tráveném v odpočinku jsou stejně bolestivé jako po práci. Tělo bolí úměrně věku a hlava od nastávajících starostí. Děti či vnoučata nastupují do škol a školek, někteří poprvé. U některých dětiček obavu překonává zvědavost, u některých naopak zvědavost překonává obava a stesk. V prvním týdnu bývá situace pro rodiče či prarodiče přímo hororová. Pláč, brek, dítě ve smyku. Rozumnější caparti, jak jsem zaslechl, mamince rezolutně oznámí ráno při přezouvání: „A řekni jim maminko, že už sem příště nejdu.“ Nastává vysvětlování, že maminka musí do práce a oni nemohou sami zůstat doma. Většinou se po týdnu situace změní a rodičové v šatně vyčkávají, až si jejich ratolest dohraje a milostivě svolí, že půjde domů. Hodně z nás ze starostí tak trochu i stárne. My, co nejsme tělem už v raném věku, si to tak nebereme. Já jsem si stárnutí na posledním vandru po Hřebenech trochu prověřil. Ještě než jsme v pátek zapadli na jedno, dvě do hospůdky s krásným názvem Europajzl u Pajmy, jsem zkoušel své mládí na dětské skluzavce před hospůdkou. Jedna místní přihlížející teta mě varovala: „Jestli se to pod vámi rozlomí, budete muset koupit novou.“ Nerozlomila se, jen se mi z ní blbě vylézalo. Ovšem večerní cesta do kopce na Stožec ukázala, že to s tím mládím nebude moc slavné. Ještě že mám svého kamaráda Totema, ten je mladší, ještě dobře dýchá a má mne rád. Zachránil mne před uhynutím. Opravdu jsme si ten poprázdninový vandr užívali, krásné Brdy i zážitky. Hned následně jsem o nich vyprávěl i vnoučatům. Připravuji je na to, že s dědou budou po lesích také trempovat. Přeci aby mě měl kdo zachraňovat. Kamarád Totem nebude stále mladý ☺ . Vnuk Tonda, když se se mnou loučil v pátek na nádraží byl dost zaražený při pohledu na pány v zelených nebo maskovacích mundúrech. V pondělí u nich doma jej přesvědčuji: „Těch si se nemusel bát, to jsou dědovo kamarádi.“ A on na to: „Ale ten jeden si dělá děti na másle“. Má pamatováka, to mu na nádraží říkal vtipálek Petr zvaný Cikán. Po mé návštěvě v Praze volala snacha Eva: „Tonda sedí na nočníku v chodbě a já v kuchyni slyším, jak vypráví zážitky jako že je děda Božoj: „Tak jsem byl na vandru s Pavkou a potkal jsem živého velikého jelena. To jste nikdy neviděli jak byl obrovský, ty parohy, no řikám nejmíň decatjerák.“ Jak stárnu asi jsem se před ním trochu vytahoval. Jo a příště pro vás rozvinu téma dědího podzimu, mám novou knihu „Umění stárnout“. Přeji zatím hodně pevných nervů v poprázdninovém stárnutí. bs

Ke stažení: Obecnický zpravodaj 9 2017