Jako každý rok je září spojeno se začátkem nového školního roku. Kamarádi a kamarádky ve třídách se scházejí a vyprávějí si o svých prázdninových zážitcích. Chvíli to asi potrvá, než se dostanou do normálních kolejí. Já jsem si uvědomil, jak čas ubíhá rychle, naše nejmenší vnučka chodí do první třídy a ten starší už základku bude končit. Nastává podzimní čas různých kroužků, čas starostí pro rodiče je zorganizovat a pro některé z nás odvést, vyzvednout, a hlavně je tam nezapomenout. To mě připomíná dávnou historii, kdy jsme s kolegou v práci soutěžili, kdo kdy něco nebo někoho někde zapomněl. Jeden měsíc jsem vedl já, když v jednom dni jsem při cestě po šachtách za svými pracovníky nechal na jedné šachtě šálu, na druhé čepici a v autobusu zůstala taška. Taška se mi vrátila, to ostatní ne. Můj kolega zase zazářil jiný měsíc, když šel s dvojčaty nakupovat, odešel sám z obchodu a doma, když se ozval zvonek, si vzpomněl, že nechal holky v krámu. Přemlouval je hned ve dveřích, aby nic mamince neříkaly. Asi víte, jak to dopadlo, ale nezabila ho. On podzim, který nastává, bývá někdy dost nostalgický a bohatý na vzpomínání. Vzpomínám na dobu před dvaceti let, když jsem psal do úvodníku, že opravdové léto končí a nastává léto babí. Babičky letně oděné však po vsi nepoletují, možná začnou po vsi poletovat pavučiny, listí ze stromů, a nevytříděné papíry. Ovoce už začíná také padat, je potřeba posbírat, naložit, sledovat, jak bublá, a pak nechat vypálit. Ovšem užívat všechny ty plody jako lék, po troškách jen na posílení organismu. Te to vypadá, že vás nabádám k chlastu. Omyl, jen radím užívat jako naše stařenky, ráno šťopičku a někdy večer taky jenom šťopičku. No a jakého se stařenky dožívaly věku. Jednou jsem napsal vjerš, ve kterém jsem opěvoval ty naše krásné sady a zahrady. Tu je na rozloučenou: „Ach, jak mám rád, švestkový sad, ach, mám rád více mělnické vinice a lásku mi do srdce sel žatecký chmel. Ach mám rád všechny plody, když přijdu do hospody.“ bs