Ten rok jako vítr letí, zas jsem si dal několik předsevzetí. Nebudu, kouřit, nebudu pít, jen pro tu svoji budu žít. Nebudu se šklebit, budu se smát, zhasínat světlo, po sobě splachovat. Budu a nebudu, budu a nebudu… Co blbnu, nechám to raději osudu. To by mě zajímalo, jestli si osud dává také do nastávajícího roku nějaká předsevzetí. Zase vymýšlím nesmysly, vždy osud je osud a předsevzetí jen odtud potud. Moje, možná i vaše lednové rozjímání, je očekáváním, co nám osud v letošním roce naplánoval, tak mu holt půjdeme naproti. Poslední dobou souhlasím s názorem, že lidstvo si chce jen užívat. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom si jen a jen užívali a přestali dělat vše ostatní potřebné. Pracovat, milovat, přemýšlet, a při tom tolerovat a neškodit a tak dále. Když mluvím o práci, vzpomněl jsem si na jednu každoročně „kvalitně“ odvedenou. Ale nejprve odbočím, nedávno jsme jako každý rok jeli s kamarády lyžovat do Rakous. Tam jsem měl pocit, že lidé se opravdu chtějí jen bavit. Tolik návštěvníků a lyžařů na tak málo sněhu v rakouských horách jsme my, ani místní ještě nikdy neviděli. A te zpět k té kvalitně odvedené práce. Všiml jsem si, jak se jednoduše brání v Rakousku u silnic sněhovým jazykům. Zatlučou do země kůly a na ně připevní děrovanou, nejspíš plastovou, folii. Zábrana vydrží celou zimu. Na Panence přijede parta dělníků (omlouvám, růzoni za to asi nemohou), vyřadí shnilé dřevěné zábrany, ostatní postaví do řady na pole. Na Podbrdsko padne první krutá mlha, lehce foukne větřík a zábrany strachy popadají. Torzo, které zůstane stát mě vždy rozesměje, když jedu okolo. Asi u nás chybí prachy nebo myšlenky. Prachy možná chyběly řidiči, který naboural auto známému v Praze, ale zase mu nechyběly myšlenky. Šofér nabouraného vozu našel za stěračem lístek: „Naboural jsem vám auto. Viděla mě spousta lidí a teď si myslí, že vám píšu své jméno a adresu. Mějte se.“ No, a vy se přátelé také mějte a hurá vstříc osudu. bs