Nad loukou pod Osečí zafoukal větřík a z jeřabiny v remízku nadzvedl ztracené ptačí pírko. Plulo vzduchem nad brdskými loukami, tu si sedlo na květy zvonku, tu na osamocený kámen, zase se zvedlo a odletělo někam na Lhotu. I to poklidné prázdninové odpoledne plulo líně nad Obecnicí, jak to taková odpoledne dělávají. Jen tu a tam se do poklidu ozval radostný dětský křik z koupaliště, který byl přerušen hlukem pracovitých vesničanů i majitelů rekreačních domků a chatek. Prázdninový den se pomalu sune a život se jakoby zklidnil. Pravda jak pro koho. Hasiči mívají trochu víc starostí, když se něco v okolí semele, jiní mají starost s prázdninovým programem pro děti z okolí, jiní připravují oslavy a jiní relaxují. Někteří odcházejí do lesa, ale ne na čekanou. I když bývají také v očekávání, cože si to ti ochotníci letos nacpali do hlaviček, co provedl ten rejža z Jiráska a jeho slavné Lucerny a herci se stresují, aby nepršelo, aby nezapomněli text, přijít na scénu nebo doma kostým. Pravdou však je, že diváci se právě na takové situace těší. A tak je jistě potěšilo, že nezodpovědný kulisák neupevnil křeslo pro kněžnu na podestu a hrabě dvořan, donucený sednout si na něj místo kněžny, se s ním zřítil a ladně dopadl na podestu nožky nahoře. Diváci šílí, na Vyšehradě nadskakuje náhrobní deska na hrobě pana Jiráska. To jak se směje. Ovšem pan herec ochotník z této situace ladně vybruslil. Pravil kněžně: „Jasnosti, to zde bylo jistotně nalíčeno na vás. Bude se muset vyšetřit, který z rychtářů křeslo stavěl a ten musí být patřičně potrestán.“ Poté křeslo postavil a jelo se dále… Pohotový dvořan Jára. Lesní divadlo na Skalce je tradiční součástí prázdnin a generace ochotníků z Obecnice i okolních vesnic přináší pravidelně na jejich začátku radost nejenom sobě, ale hlavně svým věrným divákům. A ty, jak už jsem řekl, nejvíce potěší záseky, minely, zarážky, plky a žblepty nás ochotníků. Letos jsem byl děravou pamětí odměněn já sám. Vždy já jsem v Lucerně zapomněl na lucernu. Na dvořanovu otázku, jak to, že mlynář, ač poddaný je tak vzpurný, jsem odvětil: „Vzpurný to je, ale s tou poddaností, no, má svobodný mlýn, robotu nemá, ale má ještě… má ještě něco. Dvořan Jára pomohl: „A čímpak si budou svítit na cestu?“ Mně to naskočilo a zařval jsem: „Jo má ještě lucernu.“ To už pochopili všichni, že pan Jirásek hru takhle nenapsal. Prý si někteří diváci mysleli, že to dělám schválně, aby byla legrace. No jak bych to řekl. Ono to jen někdy vypadá jako schválně, už proto, že myšlenky v mé hlavě jsou jako to ztracené ptačí pírko. Lehce poletují nad brdskými loukami pod Osečí, ba i při bezvětří. Občas odlétají kamsi ku Lhotě, když jsem v lesním divadle, tak mizí až kamsi k Příbrami. Poté se není co divit, že člověk čeká na východní vítr, aby jako to pírko, co se vrátí od Lhoty k Obecnici, se myšlenky vrátily zpět do mé hlavy. Nebo musíte mít dobré kolegy, kteří vám napoví. Proto vám přeji zdárný návrat myšlenek, manželek, manželů, dětí, babiček, dědečků… nebo nějakou nápovědu.  bs

Stáhnout zpravodaj čevenec-srpen 2014