V nedávném jarním sobotním odpoledni měly mraky nad brdskou krajinou nějaký splín. Nevím z čeho, možná táhly přes Prahu a nakoukly pod pokličku dění ve vyšších sférách politického počasí, možná je rozrušily blízké volby do Evropského parlamentu. Jisté je to, že se kabonily stále více, nerozesmály je ani davy krojovaných krásných obecnických dívek a žen, které se pod nimi producírovaly při letošních májích. Předpokládám, že mraky jsou mužského rodu, proto ani o krásných statných chlapcích nehovořím. Jenže mračna se tím pohledem spíš dojala a rozplakala. Třeba se jim zachtělo ty naše krásné dívky ještě více zkrásnět májovým deštíčkem (chvílemi deštěm). Jejich pláč neutišil ani zpěv krásné písně: Prší prší jen se leje, kam koníčky pojedeme… Koníčků, kteří vozili muzikanty, se ani nikdo ptát nemusel. Urychleně se odebrali do rodné stáje.

Když vzpomínám koníčky, musím se trochu pomluvit. Dostali jsme od dětí k narozeninám relaxační pobyt na tři dny v krásné krajině Českomoravské vrchoviny. Mezi jednou z věnovaných radostí byla právě i jízda na koni. Nikdy jsme se ženou na koni neseděli. Já jen v mládí na houpacím. Začalo to dramaticky, kobylka, na které měla jet manželka se náhle rozdováděla a utrhla udidla, kterými byla přivázaná k ohradě. Zatrnulo mi, ale to už jsem nasedal na svého vysokého koně. Jauvajs. Úhel, který svírala moje stehna byl mezní pro mé kyčelní klouby. Tak jsem na koni při jízdě stál celou cestu ve třmenech. Manželka se křečovitě držela na své kobylce za mnou v závěsu. Nebudu napínat, vydrželi jsme třičtvrtě hoďky a poté jsem požádal o ukončení krásného zážitku. Posléze mi manželka povídá: „Ten tvůj kůň si jednu chvíli tak prdnul, až jsem měla strach, že mne i podělá“. Chvíli jsem se rozmýšlel, poté se přiznal: „Evčo, to nebyl kůň, to jsem byl já. On se mnou totiž moc otřásal“. Jinak ale máme koníky stále rádi.

Podbrdské rozverné jaro je tak trochu bláznivé a akční. A tak nastávají humorné i takzvané „trihlérové“ situace. To například po májích v pozdních ranních hodinách hospodský vyexpedoval poslední vytrvalce a ještě jej napadlo, že než zakóduje hospodu, zkontroluje, jestli někdo nenechal otevřené okno v sále. Na sále se mu náhle zjevilo cosi, co vydávalo prapodivné zvuky a funění. Zprvu se hospodský ulekl – že by strašidlo? Vzápětí odhalil, že ten podivný útvar je spícím nejmenovaným účastníkem obecnických májů, a tak jej vyexpedoval na vzduch. Ještě, že jej tam nezamkl. Už vidím tu scénu, jak po poplachu, který by dotyčný pohybem vyvolal, stojí u dveří s rukama nad hlavou a jak ve známém filmu režiséra Trošky vykřikuje: „Já nic soudruzi, já nic“. Tak jsem tím jarním úvodníkem chtěl naznačit, že se blížíme létu, krev se otepluje, začíná rychleji proudit a my jsme jaksi rozprouděni. A to pak vznikají „trihlérové“ situace. Teď si uvědomuji, že budou v obci další akce, jako lyže, divadlo, oslavy. No nazdar, co na nás čeká. Přátelé vezměme rozum do hrsti. No, to je blbost, jak bychom bez mozku mohli rozumně jednat, že?   bs

Stáhnout zpravodaj – květen 2014