Podzimní větřík se propletl mezi brdskými kopci, rozčeřil hladinu Octárny a mně se ráno zdálo, že mi chce něco říct, protože jsem slyšel takové větrné škrábání na okno. Otevřel jsem jej dokořán, aby mohl dovnitř. Nikde nikdo, jen jsem zjistil, že s sebou větřík přinesl mizerné podzimní sychravé počasí. Najednou mě začalo škrábat v krku. Zavřel jsem, honem běžel zatopit a postavit na čaj. Mám doma na choroby preventivně samé speciální chlapské čaje. Na nachlazení, na játra a žlučník, na průdušky, na močové cesty, na prostatu, na klouby a nedávno jsem si koupil i na paměť. Na rovinu vám řeknu, nefunguje. Vyzkoušel jsem si to při své poslední cestě za hranice snů. Málem jste přišli o úvodníky.

Předestírám, že nejdůležitější doklady včetně pasu jsem nosil v pouzdře na šňůrce na krku. Na zpáteční cestě jsme přestupovali v Amsterodamu a já pokojně vylezl z letadla a jen tak mimoděk si sáhl na hruď. Kde mám pas? Prohledal jsem batoh, rodina prohledala mne, ba i sebe, nic. V momentě jsem byl ukrutně zpocený, ani nebudu popisovat až kde. Vydal jsem se odvážně zpět do letadla a svojí perfektní anglinou zapůsobil na posádku: „Plís pasport“. Stevard šel se mnou. Prohledal jsem sedačku, kde jsem si myslel, že jsem seděl, zase nic. Zdrcen jsem  se vrátil k rodině. Batoh byl vysypán na zem a já znova prohledán. „Ten pas musí být v letadle“, prohlásila žena, „jinak by tě tam byli nepustili“. Tentokrát šel syn Jakub. Znova přemluvil posádku a do letadla s ním šel sám pilot. Přišel k sedadlu, z kapsy koukala šňůrka, vytáhl ji a na konci bylo pouzdro s pasem. Omluvně vysvětlil pilotovi, že tatínek je už starší pán, který si moc nepamatuje a zapomenuté věci nemůže najít. Prý chápavě pokýval. Dopadlo to dobře, jen jsem si doma začal do čaje na pamě dávat dva pytlíky. Na rovinu vám řeknu, stejně nefunguje. S čajem mám ještě jednu příhodičku. Kdysi u nás byla na návštěvě dcera a s ní i její kočky. Jejímu kocourovi se povedlo, asi ze stresu, označit tašku, která ležela v chodbě. Lezli jsme po čtyřech po domě a čuchali do všech koutů, než jsme to našli. Už jsme byli tak zblázněni, že jsme cítili „kočičinec“ i v kuchyni. Zoufalý, že nemůžu najít místo, kde kocour označkoval svůj revír, jsem otevřel krabici s mými čaji. A jeden z nich voněl přesně jako od kočky. Čert ví, co do těch léčebných čajů dávají. Prý to dělá kozlík lékařský. Šel jsem se nadechnout k oknu a koukám, že oranžová barva zapadajícího slunce pomalu přechází na rudou, asi přijde nějaký podzimní prudký vítr.     bs

Stáhnout zpravodaj – říjen 2012