Letošní podbrdský podzim má pro mne připraveny nějaké zvláštní vůně. Každý ze dnů, kdy opouštím naši rodinnou „noru“ mi přináší do velectěného nosíku jiný podzimní odér. Jednou to je chuť zralých jablek táhnoucí se z blízkých zahrad, až mi z toho na jazyku vyvstane chuť vynikajícího calvadosu, který z obecnických i osečských jablek vyráběli ti nejmenovaní známí místní odborníci. Jindy mi ta vůně připomíná chuť znamenitých jablečných štrůdlů našich místních skvělých kuchařek. Ach, až při tom svém psaní začínám slintat do klávesnice.

Onehdy jsem tahal kolo ze sklepa, že vyrazím na pravidelnou zdravotní vyjížku do Rezervace a co to cítím? Taková podivná podzimní vůně, ale byla celkem příjemná.Hned mě napadlo, že by až sem zavoněl vřes odněkudz Toku? Nebo že by spadané listí z Kloboučku hnal vítr kamsi na louky? Či snad větrný závan z jihu přihnal chuť moře a sluníčka? Čuchám, čuchám, ale ona to bude spíš nějaká jiná vůnička. Jakoby člověčina. Že by se nějaká ze sousedek vypravila na nákup orosena parfémem mořských vln? Fialového vřesu? Snad to za svá slova v nejbližší době od nich neodnesu. Prostě jsem tu zvláštní podzimní vůni neodhalil. Stejně byla po chvíli přehlušena čmoudem z nedalekých komínů. Ještě že voněl dřevem a ne hnusným smradem dřevotřísek či podobných materiálů. Zrovna včera jsem musel být nějakým vonným podzimním ovzduším přímo omámen. Posekanou trávu ze zahrady dávám do pytlů, protože nemáme žádné zvířectvo, které by ji spásalo. Po ukončení této oblíbené práce pytle odvážím na místo povolené. Včera jsem se hrdě prošel po zahradě, obhlédl posekaný trávník, skočil jsem do auta a frčel jsem s trávou s pocitem, že mám splněno. Náhle, skoro na druhém konci vsi, bleskla hlavou myšlenka. „Dal jsi vůbec ty pytle s trávou do auta?“ Zabrzdil jsem a ohlédl se. Nedal. Abych nemluvil sprostě, použil jsem výraz svého čtyřletého vnuka: „Ty vogo, no ty vogo!“ Já jsem snad už normálně starej. A ještě jsem to cestou domů na sebe kolemstojícím vykecal. Doma jsem naložil pytle a šup zase zpátky. Při jízdě se mi to v hlavě rozleželo. „Ty vogo, žádnej starej, jenom blbej.“ Docela se mi při tom zjištění ulevilo a dojel jsem zpět spokojený, mladý a s úsměvem. A ještě jeden zážitek s vnukem. Něco mi v kuchyni upadlo na zem, hned jsem zareagoval: „Dop…“, včas jsem se zarazil, kousek ode mne si hrál náš Mikuláš. Rychle jsem dokončil: „Dop..idele.“ Nereagoval, hrál si s autíčkem. Jen jsem udělal několik kroků do chodby, slyším jak si prozpěvuje: „Dopideléé, dopidelééé, lalalaláá, dopidelé…“ Dělali jsme, jako by nic. Možná zapomene. Určitě lepší než ta čtyřletá holčička, co šla v Příbrami s maminkou přede mnou ze školky. Hopsala, jak to holčičky dělají a říká mi: „Stlejdo utíkej.“ Předběhl jsem ji. Ona se zastavila, koukla na mne a povídá: „Já se na to vyselu!“. Maminka se celá zarděla: „To má ale ze školky.“ Pokýval jsem, že vím, a tak nějak hezky podzimně to zavonělo. bs

Stáhnout zpravodaj – říjen 2014