Zpravodaj leden 2012
Nedávno jsem díky tomu všemu vyplodil svoje další životní moudro. Když mi kamarád povídá: „Jak to, že to nevíš, vždy jsme se o tom bavili před pěti minutami“. I prohlásil jsem: „Jó kamaráde, já udržím myšlenku asi jako stolici, maximálně tak tři minuty. Pak už to bývá průser“. Koukal na mne nechápavě, jako te koukáte vy. Co má co společného myšlenka s tím druhým? Asi nic, ale mně to připadalo jako moudrá odpověď, že? Vždy je obojí pravda, já si raději z určitých důvodů u jednoho přichvátnu a u druhého raději zapíšu do notesu. Nikdy to nedělám obráceně. Hlavně tvrdím, že co není napsáno, to se nemusí dělat. Další moudro. Manželka na mne stejně vyzrála, zapisuje mi do notesu svoje úkoly. Ne že bych si toho nevšiml, vždyť má jiné písmo, ale co je psáno, to se musí udělat. Pokud se to nepovede, tvrdím, že po ní to doktorské písmo nepřečtu. Te koukám, že jsem sklouzl ze zamrzlé louže do té své duševní loužičky. A přitom venku je tak krásně, řekl bych přímo na klouzání. Vyrazte na procházku do našeho brdského lesa, ale opatrně a nešlapejte na led, mohli byste se na zádech válet. V lese je ticho a klid, stromy vám budou ševelit svoje písně větvové, pod nohama bude chrupat přimrzlý sníh a když budete chtít vdechnout krásnou zimní náladu, opřete se o strom, zavřete oči a poslouchejte. Větřík vypráví příběhy dalekých severních krajin a rozezní stromové varhany úžasnou brdskou zimní sonátou. Kousek od sebe uslyšíte žbluňkání potůčku, který běží vyřídit vodní hladině Octárny, že co nevidět přiběhne ještě více bublinek, které se rodí tam někde vysoko v brdských mokřinách. A když otevřete oči, blýskne vám do nich odraz sluníčka přes polámaný led, ze stromu sklouzne malá lavina sypkého sněhu vám rovnou za krk. A jsme zpátky u klouzání. Prostě čas od času někomu ujedou na ledu nohy a někomu holt uklouznou myšlenky. bs
