Koukám z okna nad špičky stromů, tak někde za nimi v nedohlednu je Klobouček a dál za ním Tok a dál za ním Houpák a dál za ním…, to už si nepamatuji. Nad špičkami borovic, smrků a modřínů se prohánějí mraky. Každou chvíli mění svůj tvar. Jestlipak si pamatují, jak vypadaly před pár minutami, před hodinou, před měsícem…. To je pěkná blbost, asi byly nejspíš kdesi jenom vodou. Závidím jim, že si nemusejí pamatovat. Jak jsem čím dál zkušenější, pamatuji si čím „blíž“ méně. S letní dobou v Brdech to cítím víc a víc. Ano, to naše milé lesní divadlo. Ochotní herci a hérečky vědí, o čem zde píšu. S rostoucím věkem, chtěl jsem říci zkušeností, je stále těžší se texty her naučit. Mladší kolegové a kolegyně se na zkouškách v lesním divadle za statnými borovicemi modlí za naši paměť a učí se i náš text, aby nám mohli napovědět. Holky z nápovědy zaškrtávají záludná slova, která někdy nenaskočí a červeně si značí ta slova, která nikdy nenaskočí. Faktem však zůstává, že my herci nápovědu, narozdíl od diváků, neslyšíme. Jsou to těžké chvíle, které si zažil každý z nás. Profesionálové jsou na tyto situace školeni, my ochotníci je musíme nějak překonat. Vy diváci si na takové situace užíváte a občas si myslíte, že text pleteme kvůli vám, aby byla legrace. Přátelé, není tomu tak.

Kdysi v začátcích mé ochotnické kariéry jsem v Podskalákovi zmotal text. S kolegou jsme na sebe dělali takové ty tajné grimasy, podle kterých vy diváci pochopíte, že se děje něco, na co se celou dobu těšíte. Nastává „šíleně“ dlouhý čas, ve které nám probíhají hlavou strašné myšlenky, ale žádný text ke hře. Do takového nastalého ticha se najednou z hlediště ozval divácký hlas: „To nevadí, tak hrajte něco jiného“. Nastal „hurónský“ řev, ovšem nám to pomohlo. Prohlásil jsem: „To je pravda, tak co se teď bude dít?“ Otevřely se dveře, náš kolega vstoupil a hra jela dál. Jenom já z toho byl úplně vedle. Doma jsem v půl dvanácté v noci probudil svoji ženu. Široce jsem jí vysvětloval, jaký jsem ňouma, že už hrát divadlo nikdy nebudu. No hraji, že? Nedávno jsem se vrátil ze zkoušky z lesa pokousaný od komárů, navíc mne doma rafla blecha. Jeden by řekl, to jsou blechy kočičí, ty na lidi nejdou. Hned jsem použil na našeho kocoura přípravek za krk proti blechám. Bylo tam napsáno, že blechy do 24 hodin zmizí. Nedá se to zjistit, náš kocour totiž zmizel do dvou vteřin. Holt je rychlejší než blecha. Přátelé, užívejte léta, cvičte paměť a přijďte do lesního divadla, tam blechy nekoušou. Jen komáři. Bs

Stáhnout zpravodaj – Červen 2015