Nad brdským pohořím se náhle objevilo krásné světlo vycházející z bělostných mraků. Připadalo mi jako paprsky, které směřují z mraků na malbách příbramské Svaté Hory, ze kterých vždy vystoupí Svatohorská Panna Marie a svou silou zachraňuje dobré lidi v neštěstí. Tady nad Brdy paprsky vypadaly jako stříbrná ledová skluzavka a já už jsem si představoval, jak se v kouzelném světle vynoří Jarda Jágr a sklouzne se po té ledové paprskové skluzavce dolu a zachrání nám titul mistrů světa. Mraky se najednou zatáhly, světlo zmizelo a já přestal snít. Titul si odvezli za moře ti nejlepší a uvědomil jsem si, že Jarda je také jenom člověk, i když s velikým nadáním hokejového machra. Tak si říkám, svět se nezboří a naši hokejisté nehráli tak špatně. Dokonce jsem měl pocit, že čeští diváci se povznesli nad českou povahu a uznali to. Tak jedinou záchranou, kterou žádný Pán Bůh ani Panna Marie nezpůsobili, je ukončení mistrovství světa v ledním hokeji. Alespoň mne to zachránilo. Konečně jsem přestal čučet na televizi a začal něco dělat.

Za papíry u počítače už nejsem ani vidět, telefony od účetní raději neberu a zpravodaj překládám ze dne na den a také se konečně začnu učit text na divadlo. Stejně to dopadne jako vždycky, budu ten nejlepší… sklerotik. A také bude čas na sekání trávy, protože ta roste jako když jí pohnojíte. Přátelé, zahrada po hnojení vypadá moc krásně, travička zelená bez plevele, ale sekat se musí skoro dvakrát za týden. A teď se rozhodnout, práce nebo pampelišky. Práce šlechtí, pampelišky léčí. Chce to kompromis a poté z vás bude pracovitý zdravý šlechtic. Je ještě jedno řešení. Slepice. To se poté o trávu nemusíte nikterak starat a ještě budete mít vajíčka. Když jsem tak vzpomněl na slepice. Moje oslavy šedesátin měly ještě takový trochu slepičí konec. V práci jsem dostal od osazenstva při slavnostním obědě balíček. Podotýkám, že jsem v kolektivu jediným oblíbeným chlapcem. Na balíčku se skvěl nápis: „Od svého spokojeného hejna“. Při rozbalení dárku na mne vykoukla barevná kniha. Kapesní atlas slepic a zakrslých slepic. Rozzářené tváře mých spolupracovnic a zaměstnankyň ukazovaly, jakou mají radost, jak mne dostaly a tím mi udělaly také radost. Chvíli jsem nevěděl, jak mám reagovat. Proto jsem se na všechny hezky usmál a poděkoval. Slepičí atlas jsem lehce prolistoval a jen tak mezi listováním jsem se zeptal, proč mi tam nenalepily na památku u svého oblíbeného druhu svoji fotografii. Přežil jsem. Kykyryký. bs

Stáhnout zpravodaj – Květen 2015