Dneska holka nedávej mi pusu, já mám totiž zcela jiné přání, hodit do trouby svatomartinskou husu, společně pošmáknem si na ní…, text i melodie Pokáčovy rychlovky mi dneska zní v hlavě celý den. Také se vám stává, že se vám do hlavy vloudí nějaká melodie či písnička, a ne, a ne se jí zbavit. Dokonce jsem se přistihl, jak si melodii vydýchávám, což je styl zpěvu dechem a výdechem beze slov. Nesmíte to dělat mezi lidmi, mohli by si myslet, že máte dechové potíže a zasáhnout s první pomocí. Dýcháním z úst do úst. Při vzpomínce na ústa jsem si vzpomněl, že jsem vlastně letos mastná ústa od husičky na Martina neměl. Ne že bychom jí darovali život a vyhnali ji na zahradu, ale prostě nebyla. Ale abych nedostal doma vynadáno, přiznávám, že byla svatomartinská kachnička. Listopad nám v poklidu utíká, a počasí v Brdech se ukazuje tak, jak se říká v jedné pranostice: „Martin, Kliment, Kateřina, jednou teplo, jednou zima.“ Na horách už sice sníh napadl, ale dle odborníků nám dlouho nevydrží. Proto počkám na svatou Cecílii, patronku hudby a slepců, která má svátek dvacátého druhého listopadu. Pranostika o ní říká, že svatá Cecílie celé pole snížkem kryje. Zatím zakrývá zahradu pestrobarevné listí, ze kterého, jak jsem se dočetl, bude skvělý humus, jenže je ho moc. A padá a padá. Jak jsem před léty psal, listí padá na unavenou zem, mlha na unavené louky, nostalgie na unavené listonošky, hlavičky na stůl unaveným štamgastům, jen ta sportka ne a ne padnout. Nezbývá než-li se rozveselit nějakou příhodou nebo vtipnou situací. Příhody jsem už vyčerpal, vtipné situace se mně poslední dobou vyhýbají, ale nějak to dopsat musím. Když už jsem vzpomněl svatomartinskou husičku, povídal mi jeden prostorný kamarád. „Čoveče, já si tak někdy říkám, Franto, nežer tolik! A pak stejně dál žeru, a žeru. Já se totiž jmenuju Lojza“. Končím listopadový úvodník, listí stejně padá dál, i když mě nic kloudného nenapadlo. Tak holt také padám dělat něco kloudného. bs