Advent se překulil do druhé poloviny, nákupní kolotoč nabírá na obrátkách a doma začíná vonět vánoční cukroví. Děti píší svá přání Ježíškovi a přemýšlí o tom, co je to za kouzlo, že stihne za jediný večer navštívit celý svět, aniž by ho někdo spatřil. Když se oprostíme od předvánočního chaosu, možná i ti dospěláci trochu podlehnou kouzlu tajemného narození malého dítěte. Asi už se kdysi tenhle rozhovor ve Zpravodaji objevil, ale zdá se mi tak milý a patřící k vánočnímu kouzlu, že nemohu odolat: Rozhovor dvojčat v děloze: „Věříš na život po porodu? Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? – To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šnůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený – pupeční šnůra je už teď moc krátká. – Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo… – Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí – a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě. – No, já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. – Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom…“ Tak si přejme, aby ten opravdový svět byl přátelský a bezpečný a v době neduhů a starostí, které k němu neodmyslitelně patří, abychom se měli o koho opřít. Klidné vánoční svátky a v novém roce všechno dobré přeje za redakci zpravodaje Bohouš Svoboda