Minulý týden jsem se při cestě domů zastavil nad Obecnicí a obdivně sledoval krásný brdský barevný podzim. Už jsem mnohokrát popisoval své pocity, které prožívám v při tom našem dědím podzimu. Mísí se ve mně trochu melancholie, trochu vnitřního uklidnění. Pokaždé mě v této době chytá touha vyrazit někam ven, do přírody do lesů. Popadlo mě to i letos, vydal jsem se sám na podbrdský Olymp – na Plešivec. Hned po vystoupení z vlaku jsem odvážně pospíchal přes louky k Litavce. K té naší říčce, ke které se vracím celý život a už jako malý skautík jsem se s kamarády pokoušel najít její pramen. Došli jsme tehdy po potoce jen do Lázu. Až na nedávném krásném vandru se mi přání z dětství splnilo a s kamarádem jsme jeden z pramenů nalezli. Vrátil jsem se k Litavce i tentokrát. Pod Běřínem stojí železný most, na něm jsem se zastavil a koukal na hladinu, jak klidně plyne kamsi do světa. Pohupovaly se na ní různobarevné listy, které s sebou nesly po proudu pravou podzimní náladu. Napadlo mě poslat na některém vzkaz svým kamarádům, těm, kteří chodí po lesích kdesi v trempských nebeských výšinách. Určitě se tam také mezi kopci proplétá nějaká nebeská Litavka. Zvedl jsem jeden z listů, který mi ležel u nohou a našeptal na něj, že se nám hodně po kamarádech stýská, a se přijdou někdy za námi k ohni podívat. Pustil jsem list do proudu a chvíli za ním v myšlenkách pohlížel. Poté jsem si povzdychl a vyrazil do kopců. Natrhal jsem si po cestě pár šípků, listí z jahod a ostružin. Je dost chladno, udělám si čajík. Kemp na Plešivci byl podzimně tichý a zachmuřený a nikde nikdo. Rozsvítil jsem ještě těm našim klukům svíčku, když už jsou Dušičky, dopil čaj a kráčel po trempských kempech pomalu na vlak do Lochovic. Jak tak kráčím v zamyšlení, zvedl jsem pojednou zrak z kamenité cesty před sebou. Fuj, lekl jsem se, vykřikl a vyvalil oči. Přede mnou stál vlk. Celý jsem zkoprněl, vlk také ztuhnul. Koukal přímo na mne, ale nevrčel. Začal jsem na něj hovořit klidným hlasem: „Neboj se, já ti nic neudělám, já se také nebojím a hlavně kamaráde koukni, já nejsem Karkulka.“ Vlk zastříhal ušima, otevřel tlamu, jako by chtěl říci, že ví, otočil se a odběhl. Ovšem zezadu vypadal jako šedivý vlčák a za zatáčkou už seděl u nohy svého pána. Ale fakt zepředu vypadal jako vlk. Když jsem docházel po silnici do Lochovic, dojela mne mladá maminka s kočárkem. Asi při pohledu na moji pajdající pokroucenou postavu zavolala: „Nepotřebujete pane svést kousek v kočárku?“ Usmál jsem se pod vousy, otočil se a… tam stála u kočárku Karkulka. Ale to už je děti jiná pohádka, taková brdská dědí podzimní.

bs

Ke stažení Obecnický zpravodaj listopad 2016