Nevím odkud se vzala ta myšlenka, že mrazivé počasí a nízké teploty mohou nepříjemně působit na staré a citlivé lidi. Četl jsem to v jakémsi časopise, který byl přílohou novin, co odebíráme domů. Bylo tam napsáno, že je nutné, aby starší (já používám raději příhodnější pojmenování zralí lidé) se teple oblékali, hodně omezili fyzickou námahu a aby vždy přecházeli z vytopené místnosti do mrazivého a studeného prostoru pomalu. Hlavně, aby hodně doplňovali tekutiny. Nevím jak vy, ale já doplňuji tekutiny pravidelně, ba i v noci (jen tak si pro sebe říkám, zda to není příznak nějaké nemoci…, fuj asi hypochondruji). Musím konstatovat, že ráno po doplnění tekutin raději občas dýchnu do přístrojku, který mi napoví, kdy můžu vyjet do města. Jako zralý a zkušený se ráno dobře obléknu, opatrnými kroky přejdu k autu a zamrzlá okna škrábu se zakrytými ústy. A může se vyrazit do světa.

My jsme nedávno vyrazili na lyže do Rakous. Spali jsme v Čechách, ale jeli jsme po letech vyzkoušet druhou stranu Šumavy, kopec Hochficht. Vypadalo to jako po revoluci, myslím po osmdesátém devátém. Z Čech úzká namrzlá, zasněžená, lehce posypaná silnička, kde při míjení dvou větších aut jedno většinou spadne do škarpy. Na hranicích, tam kde dříve bývala závora, přechází tahle naše silnice v čistou, upravenou, širokou asfaltku. Tenkrát po sametové nám to připadalo jako v pohádce. Sakra, ale po šestadvaceti letech už by to mohlo být jinak, ne? Možná jsem se tím zážitkem dost rozrušil, protože doma v kanclu se mi potom mi podařilo skartovat si kablík, kterým se nabíjí mobil. Koukám, jak se noří rychle do skartovačky a jen jsem na něj křičel: „Stůj, stůj, vole.“ Omlouvám se za výraz, ale ta pitomá skartovačka ne a ne zastavit. Až když jsem ji vypnul. K úžasnému únorovému výkonu se vypnula, pardon vypjala i babča Evina. Vnoučátka je nutné neustále inspirovat. Proto jim udělala sezení před malým oknem k sousedovic zahradě, kde se v povzdálí pohyboval bagr. Ten je úžasná záležitost pro malé děti, ale dlouho jim to nevydrželo. Babička plná elánu povídá: „Já vám, sluníčka, zahraju divadlo.“ Odešla se připravit a vnoučátka koukají z okna a čekají, až se vrátí. Najednou se venku na parapetu objevují loutky a babička na štaflích. Za oknem se odehrává dramatická scéna, děti zaujatě zírají. Přišel se podívat i tatínek, ale přes okno nic neslyšel. Otevřel ho: „My tě neslyšíme.“ Z druhé strana se ozvalo: „Já nic neříkám, je to pantomima.“ Plyne z toho únorové ponaučení. Urvěte svoje vnoučata od závislosti na tabletech a notebookách. Vrátí vám to ve stáří. Budou vám hrát za okny dívadlo. bs

Ke stažení Obecnicky-zpravodaj_2-2016