Včera ráno jsem si uvědomil, že mě cosi nutí vylézt na zahradu. Jak se tak rozhlížím majetnickým pohledem po pozemku zabarveném bílou jinovatkou, všiml jsem si, že do toho ranního chladu se dere jaro na svět ze všech koutů. Pod jabloní, na které začínají vykukovat zelené listy, jsem zahlédl zapomenutý malý míček vnuka Mikuláše. Sehnul jsem se pro něj, a vtom mi někdo sáhl na krk teplou rukou. Cukl jsem sebou, až jsem si málem hnul se zády. Jó to ty, sluníčko? Nebyla to manželka, kterou tak obyčejně oslovuji, pokud mě zrovna nedrásá nervy, bylo to pravdu sluníčko. Pohladilo mě svým hřejivým paprskem, a jako bych slyšel laskavý hlas: „To víš, že jsem to já, vždy už je načase trochu ti prohřát ty tvoje ztuhlé revmatické klouby, rozmrazit šedou kůru mozkovou, aby se myšlenky rozběhly tím správným směrem.“ Usmál jsem se, zamával mu a uvědomil jsem si, že se opravdu moje myšlenky rozbíhají na plné obrátky.

První co mě napadlo, že bych měl jít něco dělat. Vyndal jsem ze schránky noviny a pro inspiraci do nich nakoukl. Zase politický maglajs, že do toho koukám. Inspirace v čoudu, spíš jsem se tak trochu vytočil. Vstal jsem z křesla a zakopl o velkou Tatru, kterou jsem zapomněl po vnukovi uklidit. A najednou vám mně popadla dobrá nálada. Vzpomněl jsem si na povídání manželky, že v neděli vzala Mikuláše s náklaďákem před dům na silnici. Moc aut tam nejezdí, tak si tam můžou děti pod dohledem hrát. Připojili se se svými nákladními auty i sousedovi kluci a byl to prý hrozný rachot. Manželka poté doma prohlásila: „Měla by se asi vydat vyhláška, která by zakazovala v neděli ráno jezdit s dětskými tatrovkami po silnici, to je kravál, jako když o svátcích a nedělích naši pilní spoluobčané sekají trávu nebo řežou dříví.“ To mě rozesmálo, ale pak jsem si řekl, jestlipak by taková vyhláška prošla v rozhodovacích orgánech? Zdalipak by nám ji nezrušili, jako pokusy o „nedělně klidové „vyhlášky? Co kdyby poté někdo vyslovil otázku: „A co děti, mají si kdy hrát?“ Pravda, jen ať si hrají, však s těmi auty nechodí ven tak brzy ráno, jako někteří naši povedení spoluobčané. A vlastně od koho si mají brát příklad, že pánové? Vždy jejich maminky umí také dělat pěkný rozruch. Ještěže přestupný rok je jen jednou za čtyři roky. A ještě o nás zodpovědných otcích píší hanlivé povídání do tisku. Sluníčko mi náhle způsobilo rozběh myšlenky a já přecházím do útoku: „A co otcové, mají si kdy a s čím hrát?“ Odpovídám si v duchu: „Za chvíli budou máje, budeme si zase hrát na chlapce. A možná nám v neděli holky i tu tatru půjčí a pošlou nás jezdit před barák…“ Jo pozor holky, je to z kopce dolu a náklaďák se někdy nedá ubrzdit. Co když zastaví až před hospodou?     bs

Stáhnout zpravodaj – duben 2012