Tak sedím před počítačem, už delší chvíli koukám takzvaně do blba a myšlenka se nedostavuje. Ještě že monitor není zrcadlem, abych se v něm i odrážel. Občas můj pohled padne přes okno ven. Prší a prší, náladu a myšlenky mi to zrovna nepřidává. Podzim už je takový. Já tomu říkám, že je „na nebo“. To znamená, že je tak nebo tak, jak si kdo vyberete. Ráno zima a člověk se rozhoduje jestli si vzít zimní oblečení nebo ne. Co když odpoledne bude svítit sluníčko a mně bude venku horko. Nedávno jsme řešili „husí nebo“. Dát si svatomartinskou husičku a riskovat žlučníkový záchvat nebo se držet suchého chleba, abychom zarazili silné slintání při pohledu na druhé, kteří se nebojí? Poslední dobou se u nás řeší „silniční nebo“. Jet do matičky Prahy po Strakonické a vzít si s sebou kýbl na nervy nebo raději jet vlakem a přetrpět nanejvýš malé zpoždění. Obě varianty mohou být velmi dobrodružné. U nás se spojilo dohromady „husí i vlakové nebo“. Jedna milovaná nejmenovaná manželka (nějak si to pomlouvání musím vyžehlit) vezla domácí svatomartinskou husičku, zabalila k ní domácí mléko, vložila do speciální tašky a vyrazila vlakem za snachou do velkoměsta. Po chvíli při pravidelném klapotu pražců zapůsobila únava a ona sladce a tvrdě usnula. Je to jiný případ nežli ten, při kterém obecnická mamografická výprava do Berouna nedopatřením přejela až do Prahy. Tam nikdo nespal, naopak se celou cestu se hovořilo. Vraťme se k vyprávění, tak ona milovaná osoba spala a spala, jako ta šípková Růženka. Pojednou kupé ožilo pohybem, všichni se jali oblékat a vystupovat. Prudce vzbuzená manželka na sebe hodila bundu a šup na peron. Vlak odfrčel a teprve tehdy zjistila, že vlastně jela na konečnou na Hlavní nádraží a že správným směrem pokračuje už jen ta husa. Tak fofrem na metro a na Wilzoňáku prudký běh k odstavenému vlaku. Stál ještě na peronu i s průvodčím, který když uviděl pádící pasažérku, z dálky volal: „Mladá paní, my už nikam nejedeme.“ „To já vím, ale já mám ve vlaku husu.“ Koukal trochu divně, ale husa cestovatelka tam fakt byla. K podzimu husa patří, tak jako patří Mikuláš k počátku zimy. Však už se děti těší, na vousatého Mikuláše, který jim něco dobrého přinese. Při naší návštěvě příbuzných na Slovensku, povídá prababka vnučkám dvojčátkům: „Přijede vás navštívit Mikuláš.“ Holky spustily jedna přes druhou: „To je ten vousatý dědo.“ „A prinese nám darčeky.“ Prababka povídá: „Kdepak, to je takový malý chlapeček, přijede k vám na návštěvu a bude u vás spát…“ Posléze holky to vyprávěly svojí babičce, dceři prababky, která o naší návštěvě nevěděla. Ta pak své sestře s obavou v hlase sdělovala, že mamce to už asi přestává myslet a tvrdí vnoučatům, že jim přinese dárky malý chlapeček a bude u nich spát. Po hurónském smíchu se Mikulášská patálie uvedla na pravou míru. A vy přátelé, i vy děti, teď už jednoznačně víte, že na Mikuláše nenosí dárky chlapeček ale vousatý dědeček, doprovázený
andělem a čertem.

Stahnout zpravodaj – listopad 2014