Rozsvícený strom na návsi naladí většinu z nás předvánoční náladou, někteří si v duchu začnou slibovat, jak zklidní ten šílený běh naší doby, jak se nad sebou a svým životem zamyslí. Druzí se vyděsí, že nemají ještě nakoupené dárky pro své bližní a někdo si třeba ani nevšimne, že nějaký strom na návsi svítí. Že se blíží čas vánoční jim připomene mumraj v obchodech, blázinec v kuchyni u trouby a koledy, které znějí odevšad. V prosincovém zpravodaji se snažím vždy tak trochu psát úvodníky vážnější, většinou se mi to stejně nepovede, holt jsem optimistický vjeršotepec. Tak občas se snažím najít nějaký text, který se mi líbí nebo který mi někdo doporučí. Někde na internetu jsme objevili následující povídání, o kterém sice nevím, kdo jej stvořil, ale třeba vás zaujme jako mne:

„Nikdy bych nevyměnil svoje přátele, můj krásný život nebo moji milující rodinu za míň šedých vlasů nebo za plošší břicho. Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický. Nechci peskovat sám sebe za to, že sním nějaký zákusek, že si neustelu postel nebo že nakoupím zbytečnosti, které vlastně vůbec nepotřebuji. Viděl jsem příliš mnoho svých přátel opustit tento svět tak brzy, že nestihli pochopit tu velkou svobodu, která přichází s věkem. Co je komu do toho, že se rozhodnu číst nebo hrát na počítači do čtyř do rána a pak spát celé dopoledne. Klidně budu chodit na pláž v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho a nořit se do vln navzdory soucitným pohledům mladších lidí atletických poslav, i oni budou jednou staří.Vím, že jsem občas zapomnětlivý, ale já si koneckonců důležité věci pamatuji. Jistě, v průběhu let bylo moje srdce někdy zlomené, když odešel přítel, když onemocní dítě nebo když zemře milované zvíře. Ale zlomená srdce jsou to, co nám dává sílu, porozumění a soucit. Jsem rád, že jsem žil tak dlouho, aby mé vlasy zešedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých vrásek na mé tváři. Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Dokonce jsem získal právo být špatný, můj věk mě osvobodil. Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním nad tím, co mohlo být nebo si dělat starosti s tím, co bude.“ Možná by svoje pocity vyjádřil každý z vás jinak, ale třeba vám tohle povídání bude inspirací pro vaše vánoční zadumání.

Vážení a milí čtenáři, úvodníků a vlastně celého Obecnického zpravodaje, doufám, že v dalším roce budeme mít dost sil a nápadů, abychom vás zase informovali, povzbudili, poučili, občas naštvali, občas pobavili a dobrou náladu navodili, aby se nám v Obecnici a v Oseči žilo dobře, v pohodě a vzájemné toleranci. Zapomeňte na spory a nevraživost, odložte závist, radujte se ze života. Hlavně nezapomínejte nikde klíče, brýle, telefony, peněženky, tašky, děti, manžely, či manželky, a tak dále a hlavně dobrou náladu a chu do života. Já to zkusím také.

Stahnout zpravodaj – prosinec 2014